Z té spousty důvodů, které mluví pro opětovnou návštěvu Turecka lze jen těžko vybrat nějaký vysloveně dominantní. Istanbul, jehož lákavé ulice pro mne až doposud představovaly jediný kontakt s touto z pohledu (středo)Evropana stále ambivalentní zemí, zůstává v pomyslném žebříčku největších místních lákadel stále na pozici nejčelnější. Avšak právě jakoby ony kontrasty marnivého luxusu a bezvýchodné chudoby, které můžete v metropoli na Bosporu spatřit nerušeně koexistovat ve zdánlivě harmonickém souznění, samy ponoukaly k opuštění tohoto přelidněného města a vydání se libovolným směrem pryč od jeho současných hranic vytyčených masivně se rozrůstající bytovou výstavbou na předměstích.

Tam, kde to žije

Podobné úvahy vás napadají ihned, jakmile se z přeplněných památek čtvrti Sultanahmet vydáte směrem přes Galatský most do ještě rušnější čtvrti Beyoğlu. Že tady začíná ten pravý současný Istanbul je nesmírně zprofanované klišé, avšak také prostý fakt. Pokud se vám podaří odolat nabídce četných rybích restaurací situovaných přímo v suterénu mostu, tedy především jejích hbitým naháněčům, a vydáte se do strmého kopce buď po svých anebo využijete služeb roztomilé „podzemní“ lanovky, ocitnete se přímo v ústí ulice İstiklâl Caddesi, jež vás svým lidským rejdištěm nemilosrdně vsaje dovnitř. Třída, která svůj dnešní název (Třída nezávislosti) získala v roce 1923 na počest turecké války za nezávislost, patří k nejznámějším a vyjma historických památek i k nejvyhledávanějším místům v Istanbulu.

Denně po ní projde několik desítek tisíc lidí, je lemována četnými, převážně módními obchody a stejně tak bezpočtem různých pouličních hudebníků. Ulice jako každá jiná v jakékoliv evropské či světové metropoli. Pravda, ale i přesto tato kolem kilometru dlouhá pěší zóna na své omezené ploše dokonale vystihuje dnešní Turecko. Nablýskané fasády a interiéry butiků, cukráren anebo restaurací nejsou jen pozlátkem na odlákání pozornosti od skutečného charakteru země, ale jasným důkazem faktu, že dnešní Turecko směřuje vpřed. Tento značně zjednodušující příměr se však na základě zkušeností z ostatních částí západního a středního Turecka nakonec ukázal jako přesvědčivý a přesný.

Beyoğlu, to není jen Třída nezávislosti. Beyoğlu jsou stovky dalších uliček, jež se jako malé potůčky anebo větší řeky postupně vlévají jedna do druhé, aby nakonec volně splynuly s hlavním tokem. Lidé v Istanbulu se asi vždy v bohaté historii tohoto města uměli výborně bavit, ale nelze si nevšimnout, že současný noční ruch této čtvrti, kde se jednotlivé restaurace situované v husté bytové zástavbě předbíhají v tom, kdo se hlasitěji vysměje něčemu takovému, co u nás zvykneme nazývat nočním klidem anebo který z podniků nabídne výstřednější kostýmy muzikantů, svědčí o silném optimismu, kterým se dnešní Turecko po právu opájí.

Jev, který se z nesporného ekonomického centra země za poslední léta rozšířil i do jejích mnohých dalších částí. Na druhou stranu je i soudobé Turecko stále jednou nohou v bídě konce osmanského impéria, což když si opět vypomůžu s připodobněním k istanbulské čtvrti Beyoğlu jasně dokazují mnohé obytné komplexy situované v blízkosti blyštivých obchodů a nočních klubů. Istanbul, to není jen hektické náměstí Taxim s grandiózní sochou Mustafy Kemala Atatürka, moderní letiště nesoucí jméno zakladatele Tureckého státu anebo útulné a nesmírně příjemné čtvrtě Kadıköy a Fenerbahçe, plné příjemných kaváren, knihkupectví a vůbec různých obchůdků a jejichž pomyslným středem je nový fotbalový stadion stejnojmenného klubu, ale také místa jako Fatih, kde žije nábožensky velice konzervativní obyvatelstvo, rekrutující se z přistěhovalců z východních částí země anebo ušmudlaný Üsküdar, jehož půvab ční právě v silné „asijské“ atmosféře, jež na vás dýchne okamžitě po výstupu z bosporského trajektu.

Překročit most s Alexandrem Hacke

Fatih Akin, Alexander Hacke a Istanbul. Explosivní kooperace, na jejímž konci je tento fascinující dokument o hudebním podhoubí největšího tureckého města. Od pouličních hudebníků fičících na tvrdých drogách až po milované hvězdy turecké pop music. Syn tureckých imigrantů narozen v Hamburku se ve svých filmech velice rád pere s národní identitou německých přistěhovalců, ovšem v tomto případě to nebude o boji s vykořeněností, ale naopak přímo výprava ke kořenům. Poněkud bizardním se může jevit výběr dlouholetého člena industriálních nestorů Einstürzende Neubauten coby průvodce po hudebních zákoutích Istanbulu, ale jakmile dozní poslední tóny závěrečné překrásné písně, kterou si s grácií střihnul na bosporském trajektu se skupinou BABA ZULA, není o správnosti této volby pochyb. Nekladou se žádné žánrové a vůbec jakékoliv jiné meze. Taneční muzika, noiserock, hip hop, tradicionály, cikánská dechovka anebo kurdský folklór. Všemi barvami hýřící filmové dílo pohlcujícím způsobem zachytává atmosféru Istanbulu jazykem, kterému rozumí úplně každý. Pokud to s návštěvou tohoto města myslíte skutečně vážně, tento film by vás neměl minout!
 

Crossing the Bridge: The Sound of Istanbul, Německo / Turecko 2005, 90 minut, režie: Fatih Akin

Pojat tuto fascinující zemi v celé své šíři a diverzitě je však na omezeném časovém prostoru úkol zcela nemožný. Těch 12 dní, které byly vyhrazeny pro návštěvu Turecka, stěží vystačilo na získání několika prvotních, avšak dosti silných dojmů a na návštěvu částí země, které lze z ekonomického hlediska zařadit mezi ty nejbohatší. Díky tomu je můj pohled možná až příliš optimistický, avšak i s vědomím složitosti situace, ve které se mnohé turecké regiony nacházejí (kurdská otázka, konflikt v Sýrii...), nelze nevidět, že se v této zemi ukrývá jeden z klíčů řešení mnoha současných problémů zemí blízkého a středního východu.

Nerovnoměrný rozvoj

Turecko je na evropské poměry obrovskou zemí. Ze západního konce na východní měří skoro 2000 kilometrů, a jestliže jste z východu a sháníte práci například v Istanbulu, tak máte trochu problém. Hustá síť vnitrostátních leteckých linek tento handicap dokázala v posledních letech vymazat. Stejně tak velice tvrdá konkurence autobusových dopravců, která tlačí ceny proklatě nízko a nutí jednotlivé společnosti přicházet s komfortem, o jakém si u naprosté většiny našich dopravců můžeme nechat jen zdát. Ani cesta moderním a rychlým trajektem z Istanbulu po Marmarském moři směr Bursa rozhodně nepatřila k zážitkům, které by mnozí ještě před pár lety od Turecka očekávali.

V tomto směru je modernizace vidět doslova na každém kroku. Problém však nastává v momentě, kdy jste nucen si komfort privátního televizoru v dálkovém autobusu užívat až příliš dlouho, protože přibližně s 500 kilometrovou trasou z Bursy do anatolské Konye váš koráb zápolí děsivých 11 hodin a podobně je tomu v případě jinak překrásnými scenériemi pohoří Taurus lemované cesty do přímořské Antalye. Turecku zkrátka stále zoufale chybí moderní autostrády, a ačkoliv je i v tomto směru vidět patrná snaha, bude ještě dlouho trvat, než pohyb po takto rozsáhlém území nazabere celé dny.

Zmiňovaná letecká doprava je však příjemnou alternativou. Tatam jsou doby, kdy turecké letecké společnosti vzbuzovaly jen obavy anebo shovívavý úsměv. Dnes jich je na trhu hned několik, disponují moderní flotilou, létají do celého světa a poskytují kvalitní servis. Mnohá moderní letiště, která kromě Istanbulu vyrostla například v Izmiru anebo Antalyi už jen potvrzují tento vzestupný trend.

Nekonečné pásy činžovních domů, kterými vás vítá anatolské sídlo Konya, vytvářejí v kontrastu s rozsáhlou stepní krajinou poměrně bizarní obrazce. Dnes lze skutečně už jen hádat, zdali by si středověcí seldžuští panovníci přáli přesně takovouto podobu města, jehož sláva by se měla dotýkat hvězd, ale fakt je ten, že takový stavební boom v, řekněme, kdysi nepříliš ekonomicky zdatné části Turecko by čekal jen málokdo. Na druhou stranu asi nebude příliš veliké překvapení, pokud i zde někdy v blízké budoucnosti dojde k úkazu zvanému splasknutí realitní bubliny. I zdejší masivní bytová výstavba je totiž vydatně živená zadlužováním obyvatelstva, přičemž v tomto směru nejsou výjimkou ani studenti univerzit vlastnící několik kreditních karet.

Ani tento spotřebitelský mejdan, jehož důsledky budou jako všude na světě jistě bolestivé však nijak nesnižuje ohromné výsledky, kterých Turecko v posledních letech dosáhlo. Země s ambicí být opět regionální mocností se už po celé desetiletí těší stabilní vládě a neutuchající podpoře současné vládnoucí strany AKP. Je jaro roku 2011 a vše se chystá na další parlamentní volby, o čemž dost jasně vypovídala i ulice „nazdobená“ vlajkami momentálně (a jak později výsledky voleb ukázaly, tak i nadále) nejsilnější politické strany.

Zdaleka ne každý však sdílí pro tento umírněně náboženský subjekt nadšení. Je přitom jedno, jestli hovoříme o mladém studentovi univerzity anebo pánovi na penzi, jenž si krátí dlouhé dny „odchytáváním“ turistů za účelem konverzace. Ochota Turků povídat si bez jakéhokoliv ponoukání na téma politika je v porovnání s nedalekými arabskými zeměmi úplně opačná, což také dokazuje, že i přes značné výhrady zde panuje určitá a z mnoha úhlů pohledu i nemalá úroveň politické svobody. Sice stále přetrvávají silně tabuizovaná témata (kurdská otázka, arménská genocida či jakákoliv kritika Mustafy Kemala Atatürka), ale doby četných vojenských převratů jsou alespoň momentálně pryč. Jestli je to dobře anebo špatně je pak už prostor pro diskusi mimo rozsah tohoto článku.

Ara Güler se umí dívat

Istanbulský rodák arménského původu je dokonalým ztělesněním protikladů tohoto města, jež se vzájemně přitahují. I navzdory nesmírně komplikovaným vztahům mezi Turky a Armény, mnoho příslušníků tohoto kavkazského národa přijalo tureckou vlast za svojí. Ara Güler je jedním z těch vzácných umělců, kteří vztah ke svému městu dokázali zachytit naprosto jedinečným způsobem. Jak dokazují mnohé jeho práce, jedná se o univerzálního fotografa, avšak věhlas si vysloužil především unikátní sérií v naprosté většině černobílých fotografií Istanbulu. Proměny města zachycené ve statických snímcích, které však prozradí mnohem více, než leckerý dokument či historická publikace. Dívejte se chvíli na tyto momentky a ucítíte tu každodenní bídu a dřinu mnoha přistěhovalců z východu, hledajících v Istanbulu lepší život. Bez jakýchkoliv příkras servírované výjevy z každodenního života v naprosté většině těch nejchudších z nejchudších jsou výmluvnou ukázkou beznadějného boje o štěstí ve městě, které skýtá tolik příležitostí.

Jedním z Güllerových následníků, kteří nezapřou své ovlivnění, je i „taxikář – fotograf“ Şevket Şahintaş. Ovšem, tam kde se istanbulská legenda i navzdory silné inklinaci k zachycení reálného života vědomě nebrání uměleckému a jistým drsným způsobem i nostalgickému nádechu fotografie, civilním povoláním taxikář Şahintaş tne doslova do živého. I Güller se ve své istanbulské sérii věnoval především „obyčejným“ lidem, jeho následovník se však rozhodl hledat mezi nočními démony Istanbulu, které vídá každodenně ze svého vozu. Prostitutky, bezdomovci, narkomani, žebrající děti a v mnoha případech kombinace všeho dohromady. Odvrácená strana bohatnoucího města, které ze svého chřtánu vyvrhlo ty nepotřebné a nadbytečné. Şahintaşovy snímky jsou silně naturalistické, dalo by se říci, že někdy jdou až za hranu vkusu (ačkoliv, co je v tomto případě měřítkem vkusu?), ale především nefiltrovaným způsobem zachytávají nelítostnou realitu boje o přežití těch, kteří neměli anebo možná ani nechtěli mít potřebnou dávku štěstí.

Jsme jen turisté

V extrémním případě si návštěvu té které země můžete vychutnat buď v horizontální poloze na pláži anebo na druhou stranu s baťůžkem na zádech vyrazíte vzdorovat nástrahám hygieny i vaší prázdné peněženky. Autor těchto řádků se svým nekompromisně kompromisním přístupem volí zlatou střední cestu, která v případě Turecka umožňuje pohodlné cestování i bydlení bez nutnosti astronomických nákladů. Díky zmiňovaným deficitům hlavně v silniční infrastruktuře se mohou některé přesuny neúměrně natáhnout, nicméně vidět Turecko i z jiného místa, než je prosluněná pláž anebo přeplněný istanbulský Velký bazar stojí rozhodně za to.

Dá se namítnout, že typickému rekreantovi bažícímu po sluníčku a nicnedělání nemůžou vnitrozemská města nic nabídnout, přesto si však myslím, že s trochou „odvahy“, zvědavosti a bez zbytečných předsudků by nejeden našinec odešel z jejich ulic příjemně překvapen. Je-li navíc alespoň trochu příznivec historie, musí se jeho spokojenost měnit v přednes oslavných hymen.

Přitom k tomu není potřeba žádných hlubokých znalostí tureckých dějin. Ty jsou již po staletí pevně svázány i s dějinami našimi. Asi už každý slyšel o turecko-uherských válkách a o krutosti osmanských sultánů i jejich vojáků popoháněných jejich fanatickou vírou. A stejně tak každý ví, že si při tom všem válečném úsilí stíhali stavět nádherné stavby, komponovat podmanivou hudbu anebo s až zničující pečlivostí tvořit překrásné detailní šperky. Nevím, jak jsou dnes v Turecku vnímáni příslušníci středověkých nepřátelských národů, ale domnívám se, že podobným paradoxem prochází i turecký pohled na nás.

K návštěvě historických míst ve městech jako jsou Istanbul, Bursa, či Konya tedy stačí jen výše uvedené základní poznání a i tak si je návštěvník dokáže náležitě vychutnat. Návštěva komplexu zasvěceného památce perského básníka a teologa Rúmího, které tvoří nezaměnitelnou dominantu centra anatolské Konye, může být velice inspirativním a příjemným střetem s proudem islámu, ve kterém není místo pro násilí ani touhu po světovládě. Mevlanovo (jak zní jedno z jeho mnoha jmen) mauzoleum je však kromě nesporného turistického potenciálu především významným poutním místem, ať už vyznavačů súfismu anebo jen „běžných“ věřících, u kterých se tento středověký myslitel těší obrovské úctě.

Konya je vůbec zvláštní místo. Uprostřed zdánlivě nekonečné anatolské krajiny, se zasněženými vrcholky pohoří Taurus na dohled se rozprostírá starobylé centrum plné bezmála tisíc let starých mešit a náboženských škol (medres), které postavili seldžučtí Turci v době, kdy se všemožně snažili podkopat byzantskou moc v Anatólii. O jejich konečném úspěchu svědčí stavba jedné z největších zdejších mešit, která zdobí malý kopec nad městem a která ve svých prvopočátcích sloužila vyznavačům Kristova učení. Jen v těsném sousedství tohoto stále bohatým životem hýřícího muzea se nachází moderní město, jehož čisté a příjemné uličky vysloveně sváděly k prozkoumání. Tento nápad však hlavně ve večerných hodinách sdílí poněkud více lidí, a tak přeplněné ulice, vzhledem k faktu, že Konya je i velikým univerzitním sídlem, především mladými lidmi už příliš nepřekvapí. Překvapí jen ta zmiňovaná čistota a pořádek, která ani v západní části Turecka zdaleka nepatřila k běžným jevům.

Islám a hudba. Spojení, které mnohým fousatým klerikům nahání hrůzu a které i dnes považuje většina konzervativních věřících za herezi. Pakliže vynecháme silně melodický zpěv, či spíše volání muezzina, není jakýkoliv jiný hudební doprovod k náboženským obřadům v islámu příliš běžný. To však neplatí pro vyznavače mystické formy tohoto náboženství – súfismu. Turecko má samozřejmě mnoho kulturních symbolů, ale jestli si jeho návštěvník po návratu má v rychlosti na něco vzpomenout, tak to bude právě obraz tančícího, či respektive točícího se derviše.

Pozvání, které se neodmítá přišlo paradoxně ve městě Bursa a nikoliv v centru tureckého súfismu v Konyi. Možnost shlédnout obřad tančících dervišů, jenž není primárně určen turistům, bylo jedno z nejpříjemnějších a nejzajímavějších zpestření této cesty. Samotná mše trvající zhruba 30 minut začíná příchodem tanečníků oděných do černých plášťů, které posléze odhazují a jeden po druhém se pouštějí do vířivé meditace, která v „běžném smrtelníkovi“ vyvolává silné pocity závratě. Obdiv ke schopnosti setrvat v neustálém krouživém pohybu a prakticky se přitom nehnout z místa se mísí s estetickým prožitkem něčeho nevšedního, jež boří veškeré hranice vnímání náboženství, či jeho jednotlivých odnoží. Je tohle ten islám, který má dle mnohých jednou zničit naši západní civilizaci anebo je to jen jeho minoritní směr, jemuž se v případě konečného vítězství ortodoxních sil dostane stejného osudu jako nám bezvěrcům?

Budova, ve které tyto mše probíhají, byla ještě před několika málo lety smutným a chátrajícím symbolem osmanských časů. Jen maximální úsilí všech zainteresovaných a renesance súfismu, který neměl v období přísné sekularizace země na růžích ustláno, způsobily, že dnes je toto náboženské centrum zářivou a citlivě zrekonstruovanou stavbou, přímo zvoucí k nahlédnutí dovnitř.

Srdce automobilového průmyslu

Bursa je zároveň dalším městem, které se těší bouřlivému rozvoji. Kolem malebného historického centra, situovaného na kopci v již tak dosti hornaté krajině, se kvapným tempem rozrůstají moderní čtvrtě. Nevím, jak vypadají zdejší dokumenty týkající se územního plánování, ale pro vyznavače příjemného velkoměstského života s odpočinkovými zónami a parky to asi nebude pěkné počteníčko. Nevím ani, co by na to říkali osmanští sultáni, jejichž četné a zdobené hrobky se nacházejí v jednom z malebných parků starého města, v těsné blízkosti rušného zelinářského trhu. Sevřené centrum je v kontrastu s hlukem moderního města příjemnou oázou klidu a taktéž památkou na časy, kdy byla Bursa metropolí Osmanské říše, než se jí po dobytí a následném přejmenování Konstantinopole stala definitivně Istanbul.

Místní stavební boom má však své nesporné důvody. První, co přijíždějícího do města totiž upoutá, jsou nekonečné lány automobilových továren renomovaných světových výrobců, kteří sem přesunuli část své výroby. S trochou nadsázky se dá říci, že Bursa je taková turecká Mladá Boleslav, jen s malým dodatkem, že těch dělníků zde pracuje poněkud více a ti zřejmě i potřebují někde bydlet. Jistou a trochu za vlasy přitaženou paralelu se středočeským městem bych viděl i ve fotbale, neboť stejně tak, jak šel v posledních letech nahoru mladoboleslavský tým, zažívá pronikavé úspěchy i tým Bursasporu, který se v roce 2010 stal po Trabzonsporu teprve druhým týmem sídlícím mimo Istanbul, jenž se radoval z mistrovského titulu. Na tuto skutečnost budete koneckonců upozorňováni takřka na každém kroku, bez ohledu na to, zdali vás tento sport vzrušuje či nikoliv.

Neúspěšná přihláška ke kandidatuře pořadatelství zimních olympijských her v roce 2018 svědčí o vzrůstajícím sebevědomí města, soudě však dle dočasně uzavřené lanovky, jež nás měla vyvést na horu Uludağ, čeká zdejší v tomto směru ještě hodně práce. Kde však má Bursa takříkajíc již odpracováno, je místní vyhlášená kuchyně. Je to sice slovo do pranice, neboť na své místní kulinářské kousky nedají dopustit obyvatelé všech oblastí Turecka, ale právě speciality jako Iskender kebab anebo Inegöl Köfte jsou původem z Bursy, což mnohé místní restaurace či jídelny vystavují hrdě na odiv. Mám rád místa, kde není potřeba důkladně studovat webové či knižní materiály za účelem nalezení dobré restaurace. Pravda, i zde jsou podniky horší a lepší, ale střelba od boku není například na rozdíl od našeho hlavního města v Burse natolik riskantním podnikem. Ve starém městě to prostě jen stačí risknout, vyrazit za vůní pečeného jehněčího či kuřecího, dle libosti, a příjemný výsledek se zanedlouho dostaví.

Metalistou v Turecku

Ferdi Arslan, veliký příznivec metalové muziky a fotbalového klubu z Bursy byl v minulých letech zainteresován i v pořádání mnoha metalových koncertů. Kromě toho, že zajišťoval ubytování i takovým veličinám jako například CANNIBAL CORPSE, měl tu možnost setkat se i s nejednou českou kapelou...

Turecko se v průbehu několik posledních let stalo zemí, jež už není nadále ignorována metalovými kapelami. Jaký je tvůj názor na současné koncertní dění v Turecku?

Především chci pozdravit všechny, kdo si čtou tyto řádky. Když se podívám zpět na naši situaci ohledem koncertů v Turecku, tak někdy koncem roku 1999 naše scéna začala díky vznikajícím kapelám a fanzinům růst, a to hlavně díky vzrůstajícímu počtu aktivních uživatelů internetu. To pomohlo získat mnohé užitečné kontakty v zahraničí.

V rozmezí let 2001 až 2006 jsem organizoval přes 20 koncertů pro kapely jako MALIGNANT TUMOUR, CEREBRAL TURBULENCY, KAFKA (Itálie), ANTIMAXIAX (Rakousko), PLEDGE ALLIANCE (Rakousko), I FARM (USA) a mnoho dalších, které byly tou dobou na tour po Balkáně a projevily zájem zahrát si i v mojí zemi - v Turecku. A když se teď ohlédnu zpět, je skvělé vidět, kolik koncertů probíhá a kolik různých zahraničních kapel si k nám přijede zahrát.

Jak by jsi popsal podmínky pro kapely, jež se rozhodnou přijet si zahrát do Turecka?

V podstatě se ptám kapel a promoterů co všechno potřebují k tomu, aby zde mohli hrát. V případě, že je situace příznivá pro domluvu s provozovatelem klubu / hospody / haly, mojí snahou je zajistit pro návštěvníky co nejnižší vstupné, abychom co nejvíce naplnili kapacitu toho či onoho místa. To jsou moje pravidla pro pořádání koncertů. Pokud se zahraniční kapely poptávají po možnostech zahrát si v Turecku, poskytnu jim moje dobré kontakty pro zajištění jejich požadavků a moc rád je přivítám u nás.

Pomáhal si organizovat mnoho koncertů anebo si působil jako člověk, který zajišťuje ubytování pro skupiny. Vím, že jsi přitom potkal i mnoho lidí z České republiky. Jaké byly tvoje zkušenosti s českými kapelami?

Když jsem se začal o metal hodně zajímat, což bylo někdy v polovině 90. let, získal jsem mnoho kontaktů z České republiky. Hlavně díky výborné komunikaci s vašimi kapelami. Někdy v roce 2000 navštívil Turecko Krusty z FORGOTTEN SILENCE a přišel i do našeho města – Bursy. Pak už to šlo rychle. CEREBRAL TURBULENCY, MALIGNANT TUMOUR anebo MASS GENOCIDE PROCESS přijeli také, aby odehráli pár koncertů. Pak jsem si já na oplátku v roce 2006 skvěle užil návštěvu České republiky. Vlastním přes 200 alb českých kapel a sám se cítím jako Čech žijící v Turecku. Toť v krátkosti můj příbeh.

Co si myslíš, že může Turecko v nejbližší budoucnosti nabídnout metalové hudbě? Mám namysli, jestli předpokládáš, že se objeví více originálních kapel, jež budou více inklinovat k národním a historickým hudebním specifikům místo tzv. západních vlivů?

Popravdě řečeno, momentálně už do toho díky pracovním povinnostem tolik nevidím, ale jak jsi měl možnost sám vidět v Istanbulu, vždy žijeme metalem! Po tomhle internetovém chaosu a elektronickém odpadu zůstanou v rámci scény fungovat pouze extrémní metalové anebo crust-powerviolence kapely. Ale jestli se turecké bandy chtějí stát součastí něčeho, co lze nazvat globální scéna, neměly by se ve své muzice bát národních prvků anebo historie. Nejsme západ, nejsme ani východ. Přišli jsme do Anatolie před více než 1500 lety a podařilo se nám vybudovat jedno z největších světových impérií. Máme bohaté kulturní dědictví, takže máme zároveň i určitě na co navazovat.

Možná víš, že ORPHANED LAND chtějí získat turecké občanství, MELECHESH točili video v Istanbulu... A spolu toho můžeme dokázat víc a víc.

Ráj gurmánů

Jídlo v Turecku je vůbec kapitolou samou pro sebe. Řekl bych, že tato země je ideálním místem pro někoho, kdo to chce s blízkovýchodní kuchyní zkusit, ale například ta arabská pro něj představuje až příliš veliký kulturní šok. Byť se ta turecká s arabskou v mnoha ohledech potkávají, subjektivně mi turecká vyhovuje přeci jen o něco více. Ať už je to práce se surovinami, způsob kořenění a zpracování masa, svěží a čerstvé saláty, či skutečně vynikající, leč silně sladké moučníky. Prolínání divokých středoasijských pokrmů, jako upomínky na kdysi kočovný a odbojný život turkických kmenů s vlivy zdravé středomořské kuchyně je jedinečným prvkem, který zřejmě nikde jinde na světě nenajdete.

To samé, co lze obdivovat například v Itálii anebo Francii, se dá najít i v Turecku. Skutečně můžeme jen závidět existenci mnoha malých rodinných podniků, které se bez jakékoliv snahy o zbytečnou expanzi drží po celá desetiletí v takřka nezměněné podobě. Důraz je kladen na poctivou přípravu a dodržování zavedených a vyzkoušených postupů. Nepoctivci a zlatokopové jsou všude na světě a Turecko rozhodně nevyjímaje, ale ono těžce popsatelné domácké kouzlo, které na svého návštěvníka vyzařuje například bistro vedené bratry – dvojčaty v městečku Selçuk již ve třetí generaci bylo prostě autentické. Nic na tom nezmění ani fakt, že se Selçuk díky vhodné poloze nedaleko od monumentálních antických rozvalin města Efez těší přílivu zahraničních turistů.

Cukrářství je další silnou tureckou disciplínou. V posledních letech je možnost ochutnat některé sladké pastičky i u nás v Čechách, ale vězte, že skutečný výběr je mnohem mnohem větší. Neformálním centrem byznysu s cukrovým zbožím je město Gaziantep, jež se nachází mimo dosah naší loňské cesty, ale četné cukrářské obchody (nejen) v Istanbulu se hrdě hlásí ke gaziantepské tradici a nabízejí zaručeně (jak jinak) pravé speciality z tohoto města poblíž syrské hranice. Tohle všechno je vám však věru úplně ukradené hned v momentě, co se zakousnete do některé z četných variant Baklavy anebo si s patřičným gustem naberete sousto fantastického pudingu Tavuk göğsü. I zde je potřeba dodat, že turecké deserty jsou mnohem sladší, než jsme zvyklí od nás z domova, leč v jistých nuancích můžeme hovořit o jisté formě příbuznosti s recepty našich babiček.

Cestovatelská povinnost a příjemné překvapení

Kouzelné scenérie zasněžených vrcholků pohoří Taurus šikovně maskovaly skutečnost, že se náš autobus jen za krátký okamžik ocitne uprostřed pomerančovníky provoněné Antalye. Jméno, jež se až notoricky často objevuje v katalozích cestovních kanceláří, což sebou přináší fotografie opulentních a mnohokráte i značně nevkusných staveb hotelových komplexů, však náhodného návštěvníka doslova klame tělem. Prohlédněte si všechny ty komplexy, rostoucí v okolí města nekontrolovatelným způsobem hezky během výletu z lodě a rozložte svůj stan přímo v centru. I Antalya má svoji bohatou historii sahající do dalekého starověku. Zbytky brány zasvěcené římskému císaři Hadriánovi jsou jen jedním z mnoha důkazů, které stojí za vidění.

Ještě příjemnější překvapení nabízí čtvrť zvaná Kaleiçi. Historické jádro města se těší důkladné a citlivé rekonstrukci. Mnohé půvabné osmanské domy byly restaurovány s důrazem na zachování jejich původního ducha, což není jednoduchá věc ani u nás, natož v Turecku, kde jsou peníze a přání nových majitelů až na prvním místě. Přesto zde platí pro zájemce o sanaci přísná pravidla, kterých se očividně držel i hotýlek, jehož jsme se stali hosty. Zvenčí jen nenápadná stavba nijak neprozrazovala velkorysý vnitřní prostor, jehož součástí bylo i příjemné nádvoří, či moderní vymoženosti v podobě bazénu a baru. K našemu štěstí ještě nebyla ta pravá letní sezóna, takže reproduktory hrozivě hledící do našeho okna prozatím mlčely a šetřily síly na horké letní noci, až vypukne to pravé party peklo.

V uličkách starého města lze najít i takové skvosty, jako jsou zubu času mohutně odolávající ruiny kdysi jistě grandiózního byzantského kostela anebo jedinečnou Aladinovu mešitu s krásným minaretem, coby ukázkou seldžuckého středověkého stavitelského mistrovství, jež navazovalo na byzantské architektonické znalosti. Nemáte-li po cestách Tureckem všech těch římských a vůbec historických památek plné zuby, tak si můžete dát ještě skutečně pořádný nášup v místním archeologickém muzeu, které co do rozsahu sbírek datovaných od pravěku až po nedávnou osmanskou minulost skutečně jen těžko hledá konkurenta. Těch několik málo hodin zde strávených mi zpětně přijde jako promrhaná příležitost si vše prohlédnout mnohem důkladněji.

Nejen kvůli těmto důvodům, ale i díky příjemnému středomořskému klimatu a přívětivé atmosféře představuje Antalya takřka povinnou zastávku a v kontrastu k městům jako Bursa či Konya i pocit návštěvy úplně jiné země. Zatímco ve zmiňovaných anatolských sídlech jste jedním z mála zahraničních návštěvníků, v Antalyi a vůbec na většině středomořského pobřeží to z pochopitelných důvodů turisticky mnohem více žije. V sezóně to zde pravděpodobně doslova praská ve švech, ale začátkem dubna je Antalya vynikající odpočinkovou destinací. Na koupání to sice ještě nebylo, ale to ať vezme ďas!

Historie nalevo, historie napravo

Území dnešního Turecka, to je bez nadsázky kolébka civilizací. Těch různých kmenů, národů, říší a náboženství, co se zde po tisíciletí vystřídalo, je nepočítaně. S jistou ironií se dá tvrdit, že v Turecku stačí hrábnout do země a vždy se najde nějaká ta vázička, mince či zbytky šperků. Je dobře, že tento fakt si už nějakou dobu uvědomuje i samotný turecký stát a že pro rozvoj turismu dělá v této oblasti mnohé přínosné kroky. Roky nekontrolovatelného drancování, jež byly nejspíš pro rozvoj podnikání nezbytné, jsou již pryč, takže například na místech, jako jsou unikátní travertinové skály v komplexu Pamukkale platí přísná regulace. Výstup na nedaleký kopec lze absolvovat pouze bez jakékoliv obuvi a po předem dané trase. Ač rovněž v obležení turistů, i tak je zde na vše dostatek místa a nic nebrání vychutnání si jedinečných pohledů do údolí. Rozsáhlé rozvaliny antického lázeňského města Hierapolis jsou pak velice pěkným bonusem.

Ačkoliv bonusem. Osobně jsem shledal toto nepopsatelné místo mnohem zajímavějším, než jinak nesporně překrásný přírodní úkaz. Stačí jen zapojit minimum představivosti a zkusit si domyslet, jak to zde na tomto místě, s výhledem na monumentální horské vrcholky a uprostřed nespoutané přírody vypadalo před dvěmi tisícovkami let, když se sem sjížděli léčit bohatí Římané. Rozsáhlý hřbitov nedaleko agory ale spíše napovídá, že to ne vždy dobře dopadlo.

Milovník všeho římského si pak doslova prožije orgie v Efezu, z jehož bohaté slávy zůstalo zachováno stále až neuvěřitelné množství důkazů. Procházka po tomto skvostu musí obměkčit i naprostého dějepisného ignoranta a pohled na průčelí Celsiovy knihovny přinutí k dalšímu zamyšlení nad tím, že i zdánlivě neotřesitelná moc impéria je věc ryze pomíjivá. Při pohlížení terasovitých domů bohatých občanů říše s impozantními mozaikami zdobícími kromě podlahy v mnoha případech i zdi nezbývá jen doufat, že z dnešních staveb podobného ražení se za dva tisíce let bude chodit obdivovay spíše Vilu Tugendhat než zbytky našeho podnikatelského baroka.

Historie se současností se na tomto území prolíná už odnepaměti, ale jestli bylo někdy poučení se z dějin nesmírně aktuální, tak je to právě v současnosti. Dnešní Turecko začíná být opět vidět a znovu s ním bude třeba počítat. Ale co je to vlastně to dnešní Turecko? Je to uspěchaný a chaotický Izmir, jehož centrum jako infuzní jehly protínají široké autostrády, před kterými se dá uniknout pouze do parku na pobřeží Egejského moře? Jsou to bezprecedentně se rozvíjející města jako Bursa či Konya? Je to kosmopolitní Istanbul, jenž každému příchozímu hrdě otevře svojí náruč? Anebo je to stále konzervativní venkov, kde se zdánlivě zastavil čas?

Země, která je již po mnoho let a i navzdory mnoha komplikacím vojenským spojencem západního světa se o jeho pozornost a respekt nehodlá nadále ucházet jako chudý příbuzný. Je nutné si v této souvislosti opět klást otázku, zdali se máme Turecka bát? Když se na to podíváme optikou zpravodajství o bezpochyby hanebných vraždách ze cti, o nichž nás sdělovací prostředky pravidelně, ať už ze sousedního Německa anebo přímo z Turecka informují, je určitě namístě obava z hegemonie kulturně tak odlišného prostředí. Tyto a podobné však o současném Turecku vypovídají stejně nedostatečně, jako projev leckerého radikálního islamisty z východní Anatólie.

Turecko stejně tak vždy těžilo ze své polohy, jako zároveň i bylo její obětí. Není to Evropa, avšak není to ještě ani Asie. Náš pohled na tuto zemi bude vždy směsicí nedůvěry, pohrdání i tu více tu méně skrývaného obdivu. Přejme však Turecku, aby si dokázalo minimálně udržet a posléze i rozvíjet pracně získávanou úroveň demokracie a aby se jeho úloha v tomto geografickém prostoru posilovala na úkor ostatních konkurentů, jejichž politické a společenské klima vzbuzuje mnohem menší naděje. A přejme sami sobě, aby z té zmiňované trojice našich pocitů vymizely nedůvěra a pohrdaní. Dějiny nám už mockrát ukázaly, že to nikdy k ničemu dobrému nevedlo. Nikoliv evropská či americká diplomacie, ale právě Turecko by mělo být vodítkem k co nejpozitivnějším východiskům z tzv. Arabského jara. Jeho model demokracie, ač z našeho pohledu stále nedokonalý a s mnoha otazníky ohledně svobody slova a náboženského vyznání, je vzorem i pro mnohé arabské země, přestože i zde panuje vzájemná nedůvěra z dob, kdy Osmané tvrdě vládli většině arabského světa.

Fotografe: Dalas